Aneb jak cajzl dostal za uši.
Jako v televizi je ten okruh placatý a jezdí se po něm rychle. Bezva. To bude snadný, dám to za 28 minut a jdu na párek. Tak určitě. Nakonec jsem tedy přežil. Ale párek nebyl.
Původně jsem si před závodem naordinoval pár rozjetí a s rodinou odjel do Ostrova u Macochy, kde jsem si připravil podklady na taktickou poradu.
Technická Příprava na Masaryk run 2018
Jenže už ve čtvrtek jsem uléhal s paralenem a potil se do postele jako to prase. I když jsem se tvářil, jako rybka, abych nezkazil rodině výlet. A sobě nedělní masarykáč. Takže na materialistické podklady ani nedošlo.
V neděli pohledem z okna zjišťuji, že se buď stromy ohnuly o 85°, anebo trošku fouká. Foukalo. Jako svině. Nabalený jako zimní pumpa dorážím na okruh. Fouká ještě víc. Zkouším si objet dvě kolečka a jsem nanejvýš překvapený.
Okruh je jenom kopec dolů a nahoru. Oboje slušně prudké.
A nesmím zapomenout na to, že Fouká (sic!).
Nemůžu dýchat, chrchlám. Už v prvním rozjezdovém kolečku (cca 17km/h) mám na tepáku 160. A návaly horka a zimnice.
A fouká. Největší legrace je, když vyjedu ve sjezdu spoza lesíka a přední kolo dostane facku takovou, že jsem rázem o dva metry nalevo. To bude v balíku veselo.
Postupně se šoupu na start. Ještě potkávám pana Dalibora, brněnského volejbalového specialistu. Vypadá vesele. Já už tolik ne. Nicméně víceméně náhodou jsem na startu v cca polovině pole. Ani jsem se nikam necpal. Stojím za nějak odporně a zbytečně hubenými děvčaty. Taktická chyba.
Start. Protivítr. Špurtuju, abych si našel nějakého silnějšího borce, kterému zalezu do háku a už nevykouknu. Jenže nikdo nikde. Celou rovinku poskakuju za jednotlivými trpaslíky, až je předemnou najednou díra a není koho sjíždět. Hlavní balík už je někde za zatáčkou. Fouká. A začíná sjezd. V něm mne naopak předjíždějí nejdříve jednotlivé, pak už skupinové, dělové koule. A já se bojím. Popravdě, sjezdů se bojím celý život i na kole, takže žádné veliké překvápko.
První kopec nahoru. Snažím se ho jet, ale nevím, jestli mám spíše dýchat nebo dávit hleny. Předjíždí mne pan Dalibor a mizí za obzorem. Pak ještě nějaké dámy s košíčky na rodlech.
Rovina. Naštěstí za nějakým silnějším borcem s vypoceným V na zádech.
Sjezd. Strach. Ale menší. Balík už je rozdrobený na jednotlivce.
Druhý kopec. Vidím pana Dalibora a chci ho docvaknout. Ale on nejspíš zjistil, že má měnit nohy a zapíná stoupací forsáž. Předjíždím, tedy předcházím (nebo co to vlastně dělám), nějaké COCONi, kteří si povídají a asi jedí řízky nebo jinou kachnu s knedlíky. Zjevně si to užívají.
Cílová rovina. Jsem v háku za Petrem Rumplíkem. Bude to dráhový špurt. Poměrně netakticky nastupuju asi 200m před cílem. Jde to fakt ztuha, protože jsem na návětrně straně, ale po centimetrech se posunuju před Petra. Pár metrů před cílem nás oba po saganovsku proletí COCONí Tomáš Sůra. Pacholek! Posléze pohledem do výsledkové listiny je jasné, že náš souboj byl nejhezčím soubojem na pásce. A to protože jediným.
Hvězdy koloběžkového špurtu, pan sagan
Hvězdy koloběžkového špurtu, pan loser
Pak už jen dávení a snaha udržet v žaludku trochu vody. A koláček. A nějakej Birell nebo co. Výsledek ostudný. O 1:30 pomalejší, než jsem chtěl. I tak chutná život.
labužník pan Dalibor
Poučené z toho valné není. Jen doufám, že tohle nebyl typický koloběžkový závod. Uvidíme za čtrnáct dní v Pardubicích.
WP Strava ERROR strava_info should be an array, received: false