Od minulého týdne jsem se válel, potil a chroptěl. Takže ideální stav na další výlet za poznáním. Tentokrát se ukázalo, že to, co si myslíš, že je sprint na koloběžce, odpovídá ostrému kilu na silničním kole.
Od posledního víkendu mi nebylo dvakrát hej. Přes týden jsem se horkotěžko párkrát dokopal odjet na koloběžce do práce oklikou do cca 10km. Tak nějak jsem počítal, že pardubická dvacka bude zadarmo.
Do Pardubic jsem jel luxusním kolejovým vozem a dostával se do závodního tempa poslechem klasických melodií. Cestou od nádraží k registraci a pak na start zjišťuju, že mi to tělo nějak divně funguje, že se cítím moc dobře, a že i při rozjíždění jedu s větrem o závod.
I když vlastně skoro nefoukalo.
Euforie z rozjíždění je tou nejlepší cestou jak se dostat na start do poslední řady, jak ukazuje toto vidéum. Perfektní. Takže po startu se ještě stihnu pozdravit s některými známými tvářemi, než se konečně pohneme.
Jede se perfektně. Ze začátku se snažím proplout trochu dopředu, ať se mi nic nestane v balíku. Za chvíli se situace ustálí. Jedeme průměr tak okolo 25-27. A já se nestačím divit, jaké divné styly jízdy peloton nabízí. Nejvíc mne asi fascinuje pan Žabák, který jede nejspíš polovinu rovné trati v aerodynamickém zálehu.
Jako dlouholetý silničář moc dobře vím, že je potřeba na švihu jíst a pít. Proto s sebou nemám vůbec nic. Tohle všechno se mi sečte na 19. kilometru. Tam narazím do klasické tak ti došlo, panáčku zdi. A je vymalováno. Zbytek trati už se jenom trápím a propadám se jako korálek níž a stále dozadu. Tepovka na režim vysoké otáčky, výkon 12W. Za 3 kilometry dostat od původní skupiny přes minutu, to si žádá celého zkušeného jezdce.
Poučení pro příště: možná by nebylo od věci si něco alespoň k pití připravit.
V cíli se usilovně vrhám na vodu, potraviny, a ještě se odměňuji exceletním Summer Sunset Ale.
Líbilo se mi tam moc. I přes pády a zranění některých spolujezdců.
WP Strava ERROR strava_info should be an array, received: false
P.S: A ano, pan trenér plácá. Vypadal velice svěže.